_______________________________________________________________
Bezdomovcem
v Německu aneb tour Dezinfekce vs. Svině! Gr!money 2006
_______________________________________________________________
...a došli tak zasloužený slávy....
Brožík
a.k.a. Míša – svině!, bubny, řidič, velký malý muž, lékárník
amatér- alkoholik profesionál
Filip-
svině! basa, kruhy pod očima, chronická nespavost
Flaska
– dezinfekce, bubny, rocková hvězda, postrach baru,
německejch blondýnek a satanistek
Pufffy
a.k.a. Karel
– dezinfekce/ svině! kytara, řev, řidič, navigátor,
genocida plnejch lahví
Max33k-dezinfekce,
basa, řev, chrapot, pískot, mizerná navigace, styčnej důstojník
Radek-svině!,
kytara, pan učitel, that sexy dancer with big chain
Václaf
– svině!, řev, veselý kovář, navigátor
10.11. Brand-Erbisdorf IMIclub, aklimatizace
Plánovanej
odjezd měl bejt v půl třetí z Vodňan. Zpoždění jsme
stáhli na, pro nás stěží uvěřitelnou, čtvrthodinu. Ale Míšovi
Brožů se člověk nezavděčí... Takže jsme, během
spršky jeho jistě dobře míněných rad, jak stáhnout zpoždění
na minimum, naložili naše cajky a proviant. Václaf se nám mezitím pochlubil
s flaškou ginu. Předal jsem Brožíkovi navigační materiály na
cestu a ve tři se vyjelo...
Cesta docela příjemně ubíhala vyplněna lehkou konverzací, siláckejma
kecama, tvrdým chlastem a teplým pivem. Na
Cínovci si náš ani moc nevšímaj, ganja rezerva byla zlikvidována těsně
před hranicema, pasy i pásy máme... takže klídek, na místo určení
to máme necelejch 50 kiláků.... jenže Míšovi s Pufffym se cesta
podle mapky z internetu nezdá, a brzy najdou jinou a lepší alternativu
– „tam, kde je určitě lepší silnice“. Nakonec je z toho,
díky důmyslný spleti podivně značenejch objížděk,
asi hodinovej vejlet po saský straně Krušnějch hor, v tý tmě
tak něco pro fandy do infradalekohledů... Ale do Brand-Erbisdorfu jsme
dojeli včas... Je poznat, že od konce dubna, kdy jsme tu byli naposled, na
klubu hodně zamakali, dokonce už se nehraje na dlaždičkách, ale na
pódiu... nestačíme valit oči. Klub je plnej, zdravíme se se známejma
a otvíráme první flašky piva... Z beden řve „dojčěpank“.
Vybalujeme distro. Dozvídám se, že máme hrát 3. a 4. – říkám si,
pohoda, to bude ještě před půlnocí. Ptám se na Wahnfrieda,
kterej nám domluvil celý tour a má s náma jet jako znalec místních
poměrů – „prej přijede v půl desátý autobákem z Dráždan“.
Když něco před jedenáctou přijel volkswagenem s přítelkyní
a s teplotou, bylo už jasný, že před půlnocí určitě nezačneme,
a že Wahnfried s náma asi nepojede. Obě místní kapely rozhodně
nikam nespěchaj, jsou to mladý klucí a pobyt na pódiu si užívaj jak
dlouho to jen jde....Zum Tanz und Hören spielen Svině!... třičvrtě
na jednu, kdy už sál trošku prořídnul. Je vidět, že se na to hodně
těší, Brožík do toho mlátí s velkou chutí a jeho „raťaťaťaťa“
zpěv za chvíli řeže vzduch, Václaf
neúnavně křicí, gestikuluje a pobíhá s mikrofonem mezi
lidma, spousta energie v jedno- a dvouminutovejch výbojích. Místní punx
tak silnou tlakovou vlnu zřejmě nečekali takže jim nezbejvá nic
jinýho než se začít hejbat...a sviním! nezbejvá než pogratulovat...
Und jetzt werden die Schweine aus Dezinfekce spielen... začínáme po půl
druhý na sále je tak půlka lidí oproti začátku – střihli
jsme si novej set. Ty třípísničkový bloky bez napití jsou pěknej
záhul, zvlášť, když začne stávkovat zpěvovej zesilovač,
což se snažím rukama nohama naznačit. Zvukovej guru mi sice rozumí, ale
zesilovač si stále vede svou. Zhruba po prvním bloku písniček se
umoudří, sice ne úplně, ale jde to. Místní mají pochopení a
nenechaj nás v tom... Trošku si zařádíme, z Flašky chlístá
pot, Pufffy si zaskáče, já dám pár metalovejch póz, co jsem cvičil
doma před zrcadlem, asi se
to líbí a nakonec dáme i dva přídavky... můj výslednej dojem je
sice trochu rozpačitej, ale jsme zvaný na další šou někdy na jaře...
proč ne...jediná podmínka je nehrát poslední.... Po koncíku je osobní
volno a každej se věnuje svým koníčkům, Sternburger export teče
proudem...Já pokecám s Wahnfriedem – tvrdí, že nemoc vyleží a dorazí
za tejden na koncert do Görlitz, volím lehkej alkoholismus a spánek.
Ráno nacházím
v křesle vytuhlýho Filipa, plením společně s Brožíkem
ledničku s obloženejma houskama, kecáme – dojmy ze včerejška,
distro a tak.... Za dveřma někdo něco nesrozumitelně huhlá.
Stojí tam Flaška, má zelenou ve vousech a předvádí novou variantu převleku
„alkozombie“. Posíláme ho spát, ale jeho pantomima nás přesvědčuje
o tom, že to není to, co by rád... navigaci na záchod zvládnul, vrátil se
jen s jednou boulí a šrámem na čele.... pak si konečně
lehnul. O pár hodin pozděj vyrážíme, Flaška a Filip demonstrujou
cestování „ve stázi“ přímo ukázkově. Do Hannoveru to máme víc
jak 360 kiláků. Mám trochu obavu, protože Hannover je už v bejvalý
West-zóně, kde prej lidi (podle zaručenejch informací od Ost-zone
punx) na kapely z Východu moc nechodí... Flaška nás po probuzení zásobuje
historkama o krásnejch blondýnkách z Brand-Erbisdorfu. Pijeme gin a je nám
fajn... Do Hannoveru – města výstavy
EXPO 2000 a punkovejch Chaos Tage dorážíme za tmy. Trochu bloudíme, tentokrát
za to můžu já, protože máme dvě mapy - jednu do klubu a jednu na místo,
kde budeme spát...je jasný, že pravděpodobnost, že pojedeme podle tý
druhý mapy je v našem případě stoprocentní...ale našli jsme
to... najít Kopernikus strasse nebyl takovej problém, ale hledat klub skoro v tunelu,
by člověka hned tak nenapadlo...ještě, že mají web a na webu
fotku... Každopádně místo je to hodně zajímavý. Malej sál s venkovní
terasou v kopci, do kterýho se vstupuje po schodišti přímo z tunelu.
Ze sálu vede další schodiště nahoru ven, kde je vedle trati DB místo,
kde se dá hrát venku... Hannover
punx mají tohle místo půjčený od DB (Deutsche Bahn). Nad hlavou duní
vlaky a uvnitř punkrock a tak není nikdo, kdo by si mohl stěžovat na
hluk. Vypadá to, že tak brzo (něco po sedmý) nás nečekali. V sále
tak pro 50 lidí, je jedinej týpek a uklízí prázdný flašky. Podle toho,
jak hbitě někomu telefonuje, aby přinesli další piva, je jasný,
že nějaký Češi už tady museli hrát. Ptám se, kdy máme začít,
a kolik tak chodí lidí, říká,
že „až přijdou lidi, ale nejdřív v 10“ a „lidí chodí různě“,
což moc nepotěší... Asi za hodinu přichází nějaký lidi, ale
jen aby přinesli pivo, mezi nima i barman – okamžitě zapne kazeťák
a začně valit „dojčepank“ a taky jeden týpek, co ho snad našli
v baru U modrý ústřice. Vlní se v koženejch kalhotech do rytmu...
a háže po nás vyzývavý pohledy... Zjišťujeme, že není bedna na
kterou by mohl Pufffy hrát se sviněma! druhou kytaru. Takže dnes má opět
sólo pan učitel. Po desátý se sál začíná plnit, kolem půl
jedenáctý to odpálí svině! do skoro nacpanýho sálu. Je poznat druhej
koncert, je to celý o chlup jistější a možná i rychlejší než včera,
Hannover punx do toho jdou hned od začátku, takže to nebude žádná
sranda... Václavův a Brožíkův řev, pan učitel šermuje
kytarou a Filip si do toho všeho pěkně duní... Václav si dává svůj
oblíbenej doping řve do mikrofonu lidem těsně před xichtem,
a to je nakopne k ještě větším tanečním výkonům,
to ještě víc vyhecuje kapelu a tak pořád znova a znova... prostě
mazec... asi po půl hodině smršť končí, punx si vyřvou
další zugabe...než dojde repertoár... Pak se jdeme ztrapnit my. Je dobrý hrát
po sviních!, protože do toho musíte dát všechno, jinak by to v porovnání
s nima vypadalo jako odvar. Takže se určitě nebudeme šetřit,
dneska ne.... naučená německá věta o sviních z Dezinfekce,
vazba a jedem... skoro bez přestávky, jen každej třetí song se musím
napít. V pauzách rozjezdech je slyšet řev, je jasný, že jsme nešlápli
vedle. Mosheros občas shodí mikrofon, není kam utýct a tak mám co dělat
abych uhejbal. Funguje to jako generátor energie. Naperete ji do lidí a oni vám
ji mnohonásobně vrátí, pak se celej proces opakuje do úplnýho vyčerpání...
do nekonečnýho sborovýho „zugabe“ Finále patří místním -
instrumentálku „...!“ si odzpívá zdejší borec na vlastní text. Celej
set končí chorálem local punx, kterej dirigujeme Flaškovo paličkama.
Nakonec si navzájem zatleskáme – publikum nám a my publiku...jdeme se napít
a trochu oschnout... naskládáme apec do dodávky a jedeme s dnešním
panem domácím na afterparty. Spíme v domě se zahradou v ulici Jädekamp,
jak se později dovídáme není to squat, ale barák, kterej jim dalo město.
Dáváme si v kuchyni velmi pozdní večeři, pár piv a načínáme
Pufffyho hradeckej rum s plachetnicí – nevydrží. Takže si dáme ještě
pár piv, mezitím se jeden z obyvatel domu pokusí zapálit barák pizzou
zapomenutou v troubě – máme ale zase z pekla štěstí. Spíme
ve sklepě.
Vzbudím se a
jdu obhlídnout situaci v kuchyni, je to dobrý, shořela jen ta pizza
a kdovíkam se ztratila i další basa piva :). Je asi jedenáct všude se válí
kazety z naší dodávky, takže po mým odchodu do postele to muselo bejt
ještě velký. Obcházím celej
barák, najdu harlej – kolo, a
rybníček s kachničkama (živejma)! Chvíli čekáme až
se všichni probudí, přežijeme další experiment s plynovou troubou
a snídáme –vyprošťovací pivo nebo housky s marmeládou, podle
chuti. Nejdřív jsem se chtěli podívat do města, ale bylo nám
řečeno, že tam není nic k vidění...Brožík se projede na
harleji, zapózuje pro Karlovo foťák, pak se balíme, loučíme,
opravujeme auto a pak už konečně vypadneme „nach Oschersleben“.
Tentokrát si cestování ve stázi vyzkouším i já. Do Oschersleben dorážíme
skoro za tmy a tentokrát nebloudíme. Magdeburger strasse jsme našli hned ale
klub Alge až po čtvrthodině pobíhání po okolních uličkách a
interview s domorodci. Alge je bejvalá fabrika na nábytek, docela velkej
prostor s bytama, sálem a barem. Staraj se o nás přímo vzorově.
Zatopí, uvaří a jako bonus nám přinesou flašku vodky a flašku
whisky. Pak nastává oblíbená etapa dne nazvaná čekání na lidi, a
jelikož byla neděle večer – nedal se , i podle slov barmana, čekat
žádnej zázrak. Čekáme střídavě na baru, kde duní z beden
grind/crust a v backstage, kde se pokoušíme zdunět my... Dopadá to
tak, že se začne asi v půl jedenáctý, na sále je zima, 12 lidí
a lidi z kapel. Ale žádnej krizovej scénář se nekoná, všichni,
co přišli pařej jak zjednaný. To znamená, že to nebude žádná flákárna.
Zvuk pod pódiem je taky v rámci možností tak akorát. Svině! to
sypou do lidí o sto péro, řádí se na i pod pódiem. Vodňansko-budějovicko-pražský
kvinteto v rekordním čase odmastí set, kterej je samozřejmě všema
považovanej za nedostačující, takže se přidává... člověk
by neřek’, jak se dá v tý kose zpotit...myslim, že svině! i tanečníci
můžou bejt dokonale spokojený...pak Brožík od bicích, se zbytkem plic
vyhekne „dezinfekce na scénu!“ Než se svině! sbalí doběhneme
pro pivo a dáme si i nezbytnýho panáka. Publikum se během našeho ladění
a přestavby aparátu stihlo dostatečně občerstvit a na začátek
je zase v plný síle...První kila, ze „stačí najít důvod“...vidím
jak jsou lidi našponovaný v jakým tempu to asi rozjedem...ty vole!...tak
takhle rychle to málem sejmulo i mě...první blok písniček odsviští
jak tři kulometný dávky... a dole riot šestnácti statečnejch...nepolevujou...ani
my to nemáme v úmyslu. Při pauze za šestým songem zaslechnu
Filipa: „ty vole tak to je rychta!“ Není co ztratit. Hrajeme nejrychlejší
koncert německýho turné...při uzavíracím songu „...!“ trhám
strunu, tak si chvilku zapařim s lidma, ale na záverečnej výkřik
už stojim za mikrofonem a řvu s vydatnou dopomocí sviní!. Tu strunu
jsem utrh’ právě včas...osobně bych asi na další
„zugabe“ už neměl. Flaška celkovej dojem komentoval slovy: „no bylo
to rychlý, mám takovej pocit, že jsem byl dost nahulenej...“ Pod pódiem
nafotíme pár metalovejch fotek s obrovským řetezem (z polystyrenu),
nejvíc sexy je pan učitel. Domlouváme se, kdy naložit cajk – stačí
to až ráno, po snídani. Jde se na bar. Se vzrůstajícíma promile v krvi
ubejvá grindcrustovejch paleb a do repráků se pomalu ale jistě
propracovává „dojčepank“, kterej asi po dvou hodinách naše
hostitele rozdovádí natolik, že předvedou týmovej pánskej striptýz
– ve finále parta nahejch punx poskakuje za barem, pořvává sborem a
hrozí směrem k reprákům. Místní slečny to nijak zvlášť
netankuje, k lítosti některejch členů výpravy se obnažovat
nebudou. Brožík se dožaduje svý oblíbený Toxoplazmy, já dalšího piva, někdo
chce radši kořalku... Večírek, kterej úplně na začátku
vypadal dost vlažně, se rozjel na plný obrátky... ještě, že v pondělí
nemusíme do práce...
Ráno vstávám
dost těžce, nutno dodat, že určitě nejsem sám. Ne všem se
podařilo vyšplhat se na hromadnou palandu pod stropem, je možný že víc
než o obavu z nástrah gravitace, šlo
o to, jak se bezpečně a rychle dostat na záchod... Čerstvě
vzbuzenej Brožík nám vykládá jak nemohl v autě rozbalit spacák:
„...ten jeden knoflík jsem ještě rozep‘, ale ten další prostě
nešel...“ Filip zaplňuje bandbook kresbama – lebku s hnátama umí
snad jednim tahem. Dáváme snídani - oběd, nějaký pivka, nakládáme
a asi ve dvě vyrážíme směrem na Lipsko. Protože to je asi jen 150
kiláků, jsme v lipským squatu Zoro docela brzo. Obligátní bloudění
jsme si sice dali, ale jen v rámci Lipska, a buď jsme si zvykli nebo
to prostě netrvalo dlouho. Z ulice bych to na squat určitě
netipnul – kavárna a relativně netknutá omítka,
ale to prej jsou už domy, který mají vlastníka. Z plakátů
s nějakou komixovou obludou se dozvíme, že jsme obě kapely
„hc punk at its best“. Klub stojí ve dvoře - v přízemí je
bazar vinylů, kazet, CD a hadrů na dvoře opravna kol. Ve zbytku
je velkej sál s barem, malej sál s barem ve sklepě, v patrech
jsou byty a bydlení pro kapely. Zejtra hrajem ve sklepě... Je sice
domluvený, že tady můžeme spát i v den, kdy není koncert, ale radši
seženeme někoho, kdo nám řekne, co a jak. To se nám povedlo docela
rychle. Dostáváme se do místnosti pro kapely s palandama barem a
sprchou. Dáme si trochu oraz, pročítáme spoustu nápisů na stěnách,
koukáme, kdo z našich známejch už tu byl... na návštěvu města
už je přece jen pozdě. Plán na večer zní jednoznačně,
najít něco k jídlu (něco, čeho je hodně za málo peněz)
a spoustu pití. Vyrazíme ven a ani ne po pěti minutách zapadneme do
tureckýho bistra (Dönner Kebab), který jsme si vyhlídli cestou autem. Pan
majitel se tváří vyděšeně jenom chvilku (to když si objednáme
40 piv), když mu vysvětlíme, že je nebudeme všechny pít uvnitř
tak se zklidní: „etwas zum Essen?“ Volím zeleninový Haloumi s česnekovou
omáčkou, byla toho taková kopice, že jsem měl co dělat, abych
se tim prokousal a česnek byl fakt yperitovej. Sedíme vzadu v jídelně,
popíjíme pivo a koukáme na takovej upgrade kultovního brněnskýho AZ kvízu
- reality šou s nějakým taxikářem, co dává lidem cestou různý
otázky a oni buď vyhrávaj
nebo ne. Po necelý hodině poděkujeme, rozloučíme se a vyrazíme
do Zora. Naše „DIY“ párty se koná v baru pro kapely, kterej bez nás
stejně zeje prázdnotou. Dopíjíme whisku z Oschersleben, ucucáváme
pivo a plkáme nesmysly. Mezitím se stůl zaplňuje malůvkama našeho
vanu, žraloků, lebek, jedný záchodový mísy, logama obou kapel
atd....na příští turné je třeba mít vlastní nálepky.... pak závěrecný
fota s hromadou prázdnejch lahváčů a jdeme spát.
Vzbouzíme se dopoledne odvážnější z nás páchají hygienu. Jdu s Filipem na výzvědy a nacházíme pekárnu, kde si dáme fakt dobrý presso, pak bloudíme po místní zahrádkářský kolonii. Když se vracíme všichni se už chystaj do centra, až na Flašku, ten je ve stázi. Je to asi dva kiláky, takže jdeme pěšky. Koukáme na Novou radnici, na sochu J.S.Bacha u St. Thomas Kirche, pak jdeme přes Markt Platzt okolo Starý radnice a předraženejch skateshopů, do sekáče s deskama. Zatímco se ostatní přehrabujou asfaltem, nacházím CD Ex-models Zoo psychology a kupuju album bandy brooklynskejch pošuků. Pak si asi po desátý říkám, že dám konečně spravit svůj stařičkej gramec, abych zapadl do sekty... Cestou zpátky navštěvujeme ještě jeden asfalt shop, ale tam dostane člověk spíš komplet vinylů z pořadu Ein Kessel Buntes, takže brzy vypadneme... Do Zora dorazíme za světla, chvíli kecáme, vyzvedneme Flašku a jdeme na jídlo do našeho oblíbenýho podniku. Mezitím, co jsme pryč, nám nahoře uvaří, ale my jsme už přecpaný falafelem, takže jen ochutnáme (nějaká polívková dobrota a salát) a necháváme to na potom. Ptám na pivo pro kapely, bohužel se potvrzují obavy, že nic jinýho než březňák, kterej jsme našli při obhlídce baru, nebude... pro Jihočechy vyhlídka docela tristní. Slezeme dolů, music bazar v přízemí Zora má už otevřeno. Nastává další sběratelský šílenství...moje kořist je Black metal od Venom a maxisingl Hollowman od Entombed. Objevuje se chlapík co nás večer bude zvučit říká, že... „v úterý je nahoře ping pong, takže nevím, kolik přijde lidí a vstupný je dobrovolný“. Dole ve sklepě to vypadá jak v dekoracích pro Mad Maxe - ze svařovanýho železnýho šrotu je tady snad úplně všechno. Václaf koumá, jak je na tom německá konkurence. Hrát se bude nejdřív v deset, takže není kam chvátat. Na sále pouští nějakej metal a testujou bedny. Nanosíme do sklepního sálu apec a jdeme sednout na bar, kde pozorujeme nadějný stolní tenisty. Čekám, kdy začne březňák chlácholit moje poničený hlasivky, ale to bych se asi nedočkal...jakmile se v reklamě mihne fráze „pivo, znalců“ je třeba zpozornět a očekávat nečekané... Na zvukovku sviní! je v sále asi 10 duší, na začátek už něco kolem 30. Všechno jde jak na drátkách, i když Brožík je podle vlastních slov „nějakej utahanej, to dělá ten volnej den...“ Pozná se to jen podle toho, že pauzy mezi písničkama, jsou trochu delší. Publikum nabírá další kusy do svýho středu, uznale pokyvuje hlavou do rytmu, nikdo sice vyloženě nemoshuje, ale nemůže bejt každej den svátek... svině nasypou do lidí během „20ti minut slávy“ všechno, co měly na srdci...Brožík zařve svoje obligátní. „Dezinfekce!“, což je signál k tomu, abysme za a) doplnili tekutiny - já sice cumlám vincentkový pastilky a občas usrknu i vincentku z flašky, ale k „drsný punkový image“ jde přece jen líp pivo b) poladili kytary c) už poněkolikátý si uvědomili, že bysme to taky mohli udělat dřív d) konečně začali hrát... V sále stabilní třicítka diváků. Dáváme zvukovku – jeden z novejch songů, poslední úpravy zvuku... na pódiu nic moc, ale svině tvrdí, že „ven to leze dobře“ takže můžeme spustit. Situace se vyvíjí podobně jako v předchozím případě. Lidi poslouchaj, pohupujou hlavama, zatleskaj, ale až asi na dvě výjimky se nijak zvlášť nehejbaj a udržujou si odstup. Mám toho docela plný kecky, když se nemůžu „nabít“ o publikum, musím sáhnout do rezerv a těch je čvrtej den poskrovnu. Nenechaj se ničím vyprovokovat k nějaký větší akci, teprve s výkřikem „Lebende Toten!“určeným laxním divákům se začíná trochu něco dít. Nabušíme do nich 12 písničkovej set, pak se dožadujou přídavků – dáme 2 nebo 3 věci a Ende... Je tak něco po půlnoci. Zvukař vidí, že nejsem zrovna nadšenej, tak mne konejší tím, že to bylo skvělý a že příště musíme přijet o víkendu, protože to je všechno úplně jiný a lepší... Brožík říká, že všechno bylo v richtiku a že nemůžu čekat zázrak na dvě v Německu skoro neznámý kapely – no měli asi oba pravdu...ale náladu mi to vylepšilo jenom trochu... jsem zvědavej na příště. Chvíli se flákám na baru, dám si připravenou večeři. Konzumace březňáka mne docela umrtvuje, takže poměrně brzo odpadám...
...když se
proberu, už je hotová snídaně. Taková, kdy nevíte, co ochutnat dřív.
Jestli je něco, co obdivuju na lidech, který se staraj na tour o takový
desperáty jako jsme my, je jejich nehynoucí altruismus, se kterým do toho
jdou znova a znova... Je asi tak kolem poledne, poptávka po fixech s blížícím
se odjezdem opět stoupá...objevujou se další kapelní tagy. ... Asi
ve dvě vyrážíme, cesta ubíhá podle plánu až do Köpenicker
strasse... jBohužel ne do tý, kam potřebujeme. Kdo by si myslel, že v Berlíně,
centru jinak puntičkářskýho Německa, budou dvě ulice s tím
samým jménem? Samozřejmě moje blbost – čtvrť Biesdorf se
ve abecedním pořadí internetovýho vyhledavače zcela jistě
zobrazí před Kreuzberg a pokud si to neohlídáte máte zaděláno na
průser... Naštěstí mapu Berlína máme, takže jsme na místě během
necelý hodiny. Slavnej squat Köpi se svým postapokalyptickým image... a na
dveřích klubu Koma F, kde máme hrát visí papír, kterej hlásá „
sorry the show was canceled the next one will be tommorrow“ a šipka k našemu
plakátu. Chvilku se věnujeme celkem neúčelný debatě o tom,
která šou byla zrušena a která
je ta další... Odchytíme ve vchodu jednoho ze squaterů, (o koncertě
samozřejmě nemá páru) ale dává nám mobil na Saschu, kterej to má
celý organizačně na triku... hmmm...nedostupnej... to to hezky začíná...
Za chvilku ale Sascha doráží jako na zavolanou. Dobrá zpráva ....koncert se
koná, auto můžeme nechat ve dvoře. Vyrážíme směr Oranien
strasse.... Prolejzáme krám s komixama, krám s kytarama, pak se jde
jako obvykle na lov desek... minule jsem v Coretexu koupil dvoje starý
Refused, tentokrát si nějak nemůžu vybrat. Mají sice nový CC Armée,
ale ty koupím u Páťáka taky a asi i levnějc. Nakonec to u mě
vyhrává knížka All Ages: Reflections
on Straight Edge od Beth Lahickey... Když vyrážíme zpátky do Köpi
je už tma, po cestě kupujeme v sámošce Sternburger export a flašku
whisky... Když dorazíme, vytahujeme z auta nějaký zásoby a večeříme.
Když dojíme, nanosíme aparát do Koma F... pak máme jít na další večeři,
kterou nám udělali v Köpi - některý
výletníci si začínaj turné hodně pochvalovat.... Potom nám ukážou,
kde budeme squatovat my – je to podobný jako v Oscherslebenu – taky
pod stropem, jen o dost větší a strop je kazetovej (a zdobí ho nálepky
Varukers). Köpi nejspíš kdysi patřilo nějakýmu zazobanci. Pak nám
ukázali, kde je záchod – ten opravdovej – „public toilet“, kterej je v druhý
půlce Köpi totiž nikdo z nás nerozdejchal, a je pravda, že se nad
tim taky nikdo z místních nepozastavoval. Nakonec se uvelebíme v baru
Koma F, cucáme pivo a čekáme na lidi až přijdou...čekáme
hodinu, dvě.... Začíná bejt docela zima, ve sklepě jde pára od
pusy, hlas mi už solidně přeskakuje, jsem celej nějakej poničenej...jdu
si radši na chvíli lehnout, prej mě vzbudí až to začne...usínám...nevím,
jak dlouho jsem spal, takže, když se proberu rychle mažu do sklepa... je tam
tak 10-12 lidí. Svině! zrovna končí. Zní to „jako vždycky
energicky“. Hodnotím svůj zbejvající hlasovej a energetickej potenciál
...no žádnej zázrak...Během přestavby aparátu do sebe cpu větrový
bonbóny, kloktám vincentku a whisku, dávám si pivo...mám docela nervíky,
co ze mne bude vypadávat za zvuky. Nakonec to docela jde, ale dost se trápím...
Lidi postávaj a posedávaj. Poslouchaj. Příklad mosherů z Oschersleben,
se bohužel neopakuje. Set dohrávám s posledním zbytkem sil...někdy
je 12 songů fakt strašně dlouhá doba. Jdu rostoucí skepsi přepít
na bar. Nejdřív okupujeme bar v Koma F, ten asi hodinu po koncíku
zavírá, pak se přesouváme do většího baru na povrchu vedle hlavního
sálu Köpi. Tady je příjemně teplo, topí se tu. Posedím tak na dvě,
tři piva... V baru si to vzal nekompromisně do svý režie Václaf...striktně
odmítá nabízenej Gambrinus i Plzeň a hlasitě požaduje Sternburger
export. Půl hodiny na to se přetahuje s barmanem o flašku nějaký
lihoviny – barman prohrává (s úsměvem). Se svým sípotem se můžu
jen těžko účastnit nějakýho hovoru, ale jelikož jsme všichni
docela napadrť, odpadaj problémy s překladem, opilec opilci rozumí...
Odpotácím se, šplhám do pelechu... Vzdáleně slyším hukot z baru.
V noci se krom jedný obrovský rány - Flaška zapomněl, že spí na
palandě, spadnul, a pak málem zašláp pana učitele, nic nestalo... Ráno
cestou jsem cestou na záchod našel Václava zkroucenýho na malým gauči
ve velkým sále, vypadal spokojeně...
16.11. Nejvyšší minaret NDR, psí
spřežení, Görlitz Hospi a DJ
Psycho
...kolem
jedenáctý jsme všichni vzhůru. Sascha připraví další ze série německejch
supersnídaní... když vidím, jak rychle do nás všechno padá, říkám
mu „you have to watch your breakfast“...protože jinak riskuje dopolední
hladovku... do centra je to něco přes půl hodiny pěšky...jdeme
kolem sítě kanálů pod obrovskejma panelákama, přes pár větších
i menších mostů, abysme konečně uviděli nejvyšší
minaret bejvalý NDR – Fernseherturm. Na Alexanderplatz se fotíme u nějaký
fontány, pak jako správný turisti jdeme po Unter den Linden k Brandenburger
Tor... že tam bude týpek převlečenej za ruskýho soldáta bych
čekal, i jeho dederónskej protějšek mne nijak nepřekvapil.
Pravda, byl celej napatlanej nějakou stříbřenkou... a fotka s každým
pouhý 1 éčko... no, neber to.... ale psí spřežení k pronajmutí,
to už je trochu silný kafe.. No nic, vyfotíme si Reichstag, po cestě
koukneme na demontovanej echtDDR Palast der Republik a jdeme zpátky k autu.
Cestu do Görlitz trávím částecně ve stázi nebo poslouchám
Cimrmany, stavíme pro benzín, nakupuju další hromadu větrovejch bonbónů.
Hospi v Görlitz jsme našli celkem bez problémů – je to vysokej
činžák docela blízko centra. Dole ve vchodu sedí partička lidí.
Říkám jim co jsme zač, ptám se kam máme jít, kde můžeme
zaparkovat, protože přímo před barákem spravujou chodník a
silnici...“klidně před barákem tady to nevadí“. Nevidím žádnej
plakát, tak se poptám, žádnej ani nebyl – začínám mít pocit, že míra
průserů by mohla překročit naši standardní mez. Nejdřív
šplháme do třetího patra na večeři - je brzo tak
půl osmý, ale když někdy kolem osmý dojíme začínají nás
honit „tady se dá hrát tak to deseti možná do půl jedenáctý“. Ptám
se na Wahnfrieda, jestli dorazí, nikdo nic neví...Jdeme přes dvorek...Sál
je vlastně bejvalá kůlna možná dílna, kde je všechno, co je třeba
- především bar. Vejde se sem asi tak 50 možná 70 lidí. Takže
začínáme kmitat. Vynosíme apec z auta. V rychlosti stavíme
bicí. Docela nám to jde, už jsme přece jen sehraný... Sháníme druhou
bednu na kytaru...marně...některý věci je třeba nepsat
mailem jen jednou nebo dvakrát, ale radši stokrát... stejně to bude málo...
S lidma to nejdřív to vypadá dost bídně, nakonec se jich v momentě,
kdy svině! začnou posbírá něco přes dvacet. Podělím
se s Václavem o vincentku, abysme trochu vyspravili hlasivky.
Start...Svině! valí svůj set zase o něco rychlejc
„abyste to s dezinfekcí stihli“. Je pravda, že místní čekali
asi nějakou variaci na českou punkovou klasiku a intenzita projevu je
zpočátku zaskočila. No, SPS se nekonaj a svině! umí kousat ...někdy
i hodně hluboko... v druhý polovině setu maji svině
publikum zcela jasně na svojí straně...myslím, že se dokonce stihne
i nějakej přídavek...jak to, že to tak rychle stihnou?...to nevim...
jsou to prostě svině! Rychle přestavujeme bicí. Zvukovka. Oproti
včerejšku máme o dost větší chuť si zahrát... a publikum je
taky o dost komunikativnější. „Come closer I can’t spit so far“. Počáteční
asi dvoumetrovou propast mezi kapelou a lidma se podařilo zlikvidovat během
prvních tří songů. Všechno funguje...někde asi existuje
skrytej zdroj adrenalinu a my ho napíchli v pravej čas. Jsme zpocený
jak myši. Největší ohlas mají rychlejší věci. Hlas se od včerejška
taky umoudřil. Reakce lidí jsou různý od pohupování přes pěsti
ve vzduchu až po pokusy o tanec a hukot v přestávkách jako potvrzení,
že jdeme správnou cestou. V deset je oficiální konec, ale necháváme
se ukecat (a rádi) na další dva přídavky. Následuje stokrát
vyslechnutý doporučení: „Příště přijeďte o víkendu,
to tady bude hodně lidí“. Sbalíme kytary a jdeme na pivo, k aparatuře
se dostává DJ Psycho... nastaví decibelovou laťku opravdu hodně
vysoko. Přemejšlím, co vlastně sousedi mají proti živý muzice...
Poslouchám, piju pivo a nechávám oschnout pot... Jak zjišťujeme, auto
nemůže zůstat hned před barákem, protože tam budou ráno něco
dělat, zaparkujeme poměrně dost daleko... po návratu na sál mne
odchytává nějakej vysokej chlapík:„Do you like Minor Threat?“ odpovídám
po pravdě, že „of course“. Jdeme
do posledního patra, bydlí hned vedle naší dočasný rezidence. Je už
dost pod parou. Chlubí se sbírkou vinylů. Kecáme skoro dvě hodiny o
muzice anglicky, německy, rukama i nohama. Dávám mu webovou adresu a natáhnu
do počítače pár MP3. Povídá, že by rád náš vinyl...posílám
ho za Brožíkem...seběhneme zpátky do sálu... Dj Psycho je v nejlepší
formě pan učitel je nadšen jeho výběrem skladeb. Vydržím ještě
asi dvě hodiny pozorovat cvrkot a věnovat se společenský
konverzaci, po nějaký době zůstává na sále osvědčená
sestava my - kapely, co jedou tour a DJ Psycho. Teď už není hanbou jít
spát a tak jdu spát.... chyba... podnapilí spolubydlící, krom Brožíka,
kterej měl podobnej nápad už přede mnou, nás sice nechají usnout,
ale pak následuje triumfální návrat a koncert pro cirkulárky a motorový
pily, přerušenej pouze Pufffyho výkřikem „kurva, kde je tady vypínač,
nemůžu najít dveře, já se snad pochčiju“... dveře našel
včas...
17.11. AKW Bitterfeld - uprostřed
ničeho, Anke, Ouzo, Captain Morgan
Ráno se sbalíme, přeparkujeme auto, naložíme a po snídani se jdeme podívat do města. Görlitz/Zgorzelec je docela pěkný město, prolezeme trh, kde ale krom předvánočního haraburdí nic rozumnýho nemaj, a protože to do Bitterfeldu je víc jak 250 kiláků a je už odpoledne, chceme si nechat trochu času na bloudění. Vyrážíme asi ve dvě. Jedeme vlastně zpátky do vnitrozemí. Kolem pátý dorážíme, připomínky že ulice Hinter dem Bahnhof bude určitě u nádraží nejdřív nikdo nebere vážně, a nádraží v klidu míjíme. Nejdřív dojdeme nakoupit chybějící zásoby do místní sámošky. Pufffy se vydá na výzvědy. AKW Bitterfeld je skutečně u nádraží, ale na první pohled vypadá, že tu bylo živo naposled někdy kolem roku 44 a 45- před bombardováním. Zvenku posprejovaný ruiny uprostřed obrovský plochy suchý trávy – tak půl kilometru možná kilometr ode všeho ostatního. Po chvíli nacházíme cestu dovnitř, tam si poopravuju názor na velikost celýho místa. Je to daleko větší prostor, než se původně zdálo.Velkej opevněnej dvůr – kolem dokola zdi někdy z cihel většinou se střepama nahoře, někdy zátarasy z betonovejch železnicních pražců... V Biterfeldu je udájně dost nácků... Uvnitř jsou dva obydlený domy, pár maringotek, lidi, psi a klub. Klub je nejspíš bejvalá dílna depa, dva bary, dva sály a WC na fotobuňku. Spaní pro kapely je v patře. Jeden z barů otevírá a my si jdeme ukrátit čekání, popíjíme pivo, pročítáme tiskoviny na baru, probíráme obavy z nadcházejícího tejdne, kterej už bohužel bude pracovní...z beden u baru se line dojčepank, k baru jsou přilepený punx...klasika...krom chlapíka v nóbl obleku, co oškrabuje zeleninu, co budeme mít k večeři...asi místní sponzor... Kolem osmý přijede zvukař i s aparátem. Pomáháme nosit a nataháme i náš cajk. Pódium má zezadu velký plechový dveře a tak se dá pohodlně všechno přinést bez složitýho kličkování mezi lidma. Když je něco po devátý máme už za sebou i zvukovku. V celým klubu je už víc jak 60 lidí. Sníme večeři. Svině! se jdou tradičně zpotit jako první...opakuje se klasickej scénář, vlna energie, Václav se proplítá mezi lidma a křicí. Všichni tři kytaristi (tentokrát se bedna pro Puffyho našla) ohoblovávají trsátka s velkou chutí asi tak rychle jako odpadávaj třísky z Brožíkovo paliček. Lidi jsou naprosto v pohodě, reagujou a je vidět, že se dobře baví...prostě mazec... Je nám jasný, že se nesmíme nechat zahanbit. Rychlá přestavba, pak panák na kuráž a jde se na to...nechceme čekat až publikum vychladne...jsou zvědaví... první blok písniček, prostor před náma se ještě trochu zahušťuje příchozíma z baru, začíná se to docela vařit. Energie, pot a decibely. Místní punx docela divočí. Mikrofon mi párkrát zabrní o zuby. Přestávky jsou tak na to popadnout dech a usrknout piva. Těch 12 věcí tentokrát uteče zatraceně rychle, a my si je chceme užít. Všechno docela slušně graduje až do konce setu. Řev. Přidáme jednu nebo dvě věci, na ty už je opravdu hodně slušnej mosh. Poděkujeme za prima show a... pak jdeme relaxovat na bar... za barem je asi 40letá pani, říká, že se jmenuje Anke a co prej si dáme...šnaps? Nejdřív Ouzo, potom Captain Morgan...neumí moc anglicky, ale panáky nalejvá přímo závodně. Na mně se to projeví tím, že po půl hodině na baru, přejdu na bezpečnější pivo. Prohlížím si komixy, kecám s Filipem. Asi ve dvě si beru s sebou vyprošťovací pivo na ráno a šplhám po venkovním schodišti do našeho dnešního brlohu.
18.11. Satanistka, alko zombie II. Stupně, Finsterwalde L44 temný les,
captain hock
První
pohled na kapely na turné v den posledního koncertu by šel asi přirovnat
k panoramatu bitvy u Lipan. Chybí nám dva padlí. Věděli
jsme přesně, kde Václava a Flašku hledat. No co, stejně
si musíme dát aspoň kafe. Na baru se viklají dvě gumový alkozombie
se zakalenýma očima, natvrdlým mozkem a játrama. Nejtěžší je přesvědčit
je o tom, že do hodiny odjíždíme. Flaška si cosi konspirativně huhlá
s místní černovláskou (údajně satanistka) a klade největší
odpor. Chce zůstat na nějakej rituální obřad či co. No je
fakt, že on je v bezpečí, hádám, že potřebujou obětní
krev a ne fridex. Ještě scénka dojemnýho rozloučení a odpadá na
zadní sedačky, k dalším dvěma zombies (Filip toho taky moc
nenaspal)... Do Finsterwalde
jedeme po okreskách, přes lesy a malý městečka. Cesta trvá asi
tři hodiny. Přijedeme brzy odpoledne. L44 (Leipziger strasse 44) je
kousek od centra. Jdeme na prohlídku města, Flaška zůstává spát v autě.
Prolezeme náměstí, zámek a park s obrovským vodojemem. Centrum je
jak ze škatulky, ale už v první ulici za náměstím jsou opuštěný
baráky,... jeden z těch baráků je L44, kousek dál už i zbořeniště.
L44 je patrovej dům do L. Sál je docela velikej odhadem pro víc jak 100
lidí. Do zařízení se počítá ještě kuchyně, backstage a
dva bary a všude je děsná kosa. Je něco kolem šestý, sedíme v baru,
pijeme Sternburger export a čekáme na Davida (a.k.a. Captain Hock), co
koncert pořádá a na další kapely. Potřebujeme se domluvit jak si
popůjčovat aparát, kdo bude kdy hrát atd. Po šestý se mezi náma
zjeví Flaška, musel vylézt okýnkem z našeho vanu, a protože musel
docela chvátat, nakonec obětoval
i papírek s telefonem na satanistku z Bitterfeldu (kecal, pak ho samozřejmě
našel). Za chvíli už se sápe po pivě. Při představě v jakým
stavu jsme ho našli ani ne před osmi hodinama na baru, a že do začátku
koncertu zbejvaj skoro 4 hodiny, mi tuhne úsměv na rtech. Jdu radši na
další (a delší) procházku. Když jsem odcházel bylo v L44 tak 40 lidí.
Když se v sedm vrátim, je jich skoro stovka. Večeříme, pak
nataháme cajk na sál. David už taky dorazil, má s sebou distro, tak mu přihodíme
nějaký naše věci. Začne se v deset, hrajeme předposlední
a poslední... V backstage jsou naše „předkapely“, nejspíš tu
nejsou poprvý, je to totiž jediná místnost s kamnama. Začátek.
První kapelu jsem skoro neviděl, nějaká místní záležitost. Je to
podobný jako koncert v Brand-Erbisdorf, nikdo nikam nechvátá, jen já si
můžu vyzívat hubu z pantu. Jako druhý hrajou Contienda Libertad z Plauen.
Nikomu neni přes dvacet. Podle toho, co jsem pochytil asi docela politická
záležitost. Hudebně hardcore punk. Docela se to dá, ale zvuk neni žádnej
zázrak. Pufffy po koncertě kupuje CD. „Jedem, jedem, jedem!“ Brožík
zkouší headset, Václav testuje mikrofon, pan učitel s Puffym a
Filip kytary. Jsem pověřenej udělat něco se zvukem. Jak jsem
se bál zvukař – samouk – začátečník, kterej má víc jak
dvě promile v krvi. Anglicky nereaguje vůbec, německy občas.
Začínám se v tom vrtat sám, snad ku prospěchu věci...
Guten abend...Svině!, pak už je to v pořádku - rychlý, ostrý
a přímočarý. Až na škobrtnutí na začátku („na pódiu u
bicích není skoro nic slyšet“) to šlape, což publikum pohotově ocení
slušnou vřavou. Václav sleze z pódia a lítá mezi lidma. Není co
řešit, během půl hodiny maj publikum na lopatkách. Svině!
vystřihnou zugabe a jdeme na to my – „Schweine aus Dezinfekce“. Zvučíme
poměrně dlouho, naštěstí Brožík vystrnadí „zvukaře“
a ujme se toho sám. Mám obavu co Flaška, ale jak se ukáže, úplně
zbytečně... Zvukovku trochu prodlužujeme, abysme natáhli zpátky
lidi, co odešli pro pivo. Sál se asi tak způlky zaplní, pak to odpálíme
s plnou parádou...poslední show na tour, takže žádnej relax, ale pěknej
mazec. Hlas mi skáče tam a zpátky... snad to nějak přežijeme.
Místní se rozhodně neflákaj, docela dost jich ještě přijde během
prvních songů a zapojí se do skrumáže. A jdou do toho opravdu po hlavě.
Což dovedeme ocenit, nacpeme do setu energie, co se dá... na oficiální konec
setu se nehraje... vyřvou si zugabe... dáváme instrumentálku, protože už
skoro nemluvím. Jako konec tour ideální. Flaška odpadá v backstage na
gauč se slovy „dneska už po mě nic nechtějte“. Ještě
zatepla upozorním na vinyly a CD v distru. Sám u Davida nakupuju komplet
Los Crudos. Kecám s Davidem a s klukama s Contienda Libertad,
popíjím pivo. Pak musíme naložit aparát a jdeme (až na vyjímky spát).
Jsou asi 3 hodiny ráno...
Brožík
oznamoval čas odletu na desátou, v devět budíček. Těžko
říct, jestli tomu sám věřil, ale v devět jsme se
zvedli a vyrazili snad o půl hodiny dřív. Domu je to 380 kiláků.
Jedeme přes Dráždany, jsou vidět místa, kde jsme byli se sviněma
na vejletě na jaře. Na Cínovci si nás naštěstí nevšímaj, to
je dobře... Venku je zima a mlha hustá tak, že bys omylem rozkrájel i Rákosníčka.
V Roudnici nad Labem se stavíme na pozdní oběd. V Praze vyhodíme
Filipa. Za další dvě hodiny už jsme ve Vodňanech, kde zúčtujeme.
Jsou z nás bohatý lidi – výsledek je skoro 200 euro pro každou
kapelu. Rozloučíme a jedeme domů.
Sečteno
na podtrženo z osmi koncertů jen jeden průser, tři
standard, zbytek paráda. V Německu se dá hrát díky Jugendzentrům
skoro všude a servis pro kapely je z pohledu Čech opravdu
nadstandardní, takže není důvod proč se neukázat znova...